Kázání - Ekumenická bohoslužba vděčnosti - 100 let

Kázání na biblické texty 3. Mojžíšova 19,3.9-14.33-37, Galatským 5, 1.13-25, Matouš 5,13-16

Jedním z klíčových témat, které se line biblickým svědectvím, knihami Starého i Nového zákona je téma svobody. Ústředním starozákonním příběhem je příběh o vysvobození Božího lidu z Egyptského otroctví, cesta ze zajetí ke svobodě, cesta ze země otroctví do země svobody. S tím souvisí slíbený dar země a dar potomstva, to znamená naděje budoucnosti. Tématem nového zákona je pak osvobození – říká se – od hříchu, to znamená osvobození od všeho, co člověka různým způsobem svádí a poutá k nedobrým věcem.

Téma svobody přitom není – věřím – abstraktní, vzdálené, ani to není téma které by patřilo jen do kostelů. Je navýsost aktuální. 

Scházíme se dnes výjimečně a slavnostně spolu při příležitosti vzniku Československa a konce 1. světové války. Je na snadě říct: oč jiného, než o svátek svobody jde? Slavíme přece vznik svobodné země, svobodného Československa. Někteří se ovšem ptají, máme-li co vůbec slavit? Vždyť těžko mluvit o 100 letech republiky, když ta, která před 100 lety vznikla už neexistuje. Přesto má význam a smysl si události roku 1918 připomínat. Má smysl se k nim vracet, vyjádřit vděčnost za získanou svobodu, ovšem zároveň nezamlčovat bolavé okamžiky, selhání a zpronevěru lidskému poslání. Mezi bolavé okamžiky patří také opakovaná ztráta svobody, ovšem i zneužití svobody jedněch k utlačování druhých. Ne nebudu hodnotit a analyzovat stoleté dějiny. K tomu nejsem kompetentní ani k tomu není vhodná chvíle. Chci nabídnout inspiraci nad biblickými texty, které jsme slyšeli (a které máte před sebou v pořadu bohoslužby.) 

Ve čtení ze 3. knihy Mojžíšovy se jako refrén opakuje „Já jsem Hospodin“ a k tomu „já jsem vás vyvedl z egyptské země.“ Jde o vyznání lidí víry, které chce vyjádřit, že to, co máme – svoboda, země, ale i život sám – je dar. Něco, co jsme dostali jako vzácné dědictví, co nám bylo svěřeno a jako s dobrým svěřeným darem s tím máme nakládat. Ne něco, co jsme si vydobyli, vlastníma rukama vytvořili, na co bychom snad měli proto mít nárok. Z biblického pohledu nemůže nikdo říct, tahle země je moje, nebo tahle země je naše. To nedává smysl. Nikdo – žádný člověk, ani společnost, ani národ – si nemůže činit nárok na to, co není jeho, co si sám nedal, nevytvořil, co jen dostal do správy. Mohli bychom jít až k úvodnímu biblickému obrazu – který mluví o tom, že Bůh postavil člověka do zahrady, aby ji obdělával a střežil, pečoval o ni. I zde jde o vyjádření, že člověk nemá pražádné zásluhy na tom, že žije a kde žije. Ano, my neumíme jinak, než si zem parcelovat a péči o jednotlivé části země si rozdělit. Ovšem o svěřené člověče pečuj tak, aby to bylo k užitku: jistě tobě, ale hlavně lidem okolo. Je to moc hezky vyjádřeno v tom, co jsme slyšeli: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš až do kraje, necháš pro zchudlého a pro hosta. Nebudeš hostu škodit, bude ti jako domorodec. Sám jsi dostal, sám dej. Biblické svědectví dosvědčuje, že Bůh dává člověku prostor k životu, ale dává také vodítko, směrovky. A nejsou nijak složité nebo nepochopitelné: „Nebudete krást, ani obelhávat, podvádět, nebude utiskovat ani odírat druhého (atd.).“ Zároveň ovšem dává svobodu. Svobodu k tomu rozhodnout se, jakou cestu člověk zvolí. 

My když mluvíme o svobodě, o osvobození, mluvíme často o svobodě od něčeho, třeba o osvobození od cizí nadvlády. Ovšem je ještě jeden důležitý rozměr svobody: ne od čeho, ale k čemu. „Byli jste povoláni ke svobodě, jen nemějte svobodu za prosazování sebe sama, ale služte v lásce jedni druhým,“ čteme v dopise Galatským. Je rozdíl, když sloužím, protože musím. Když nemám jinou možnost. To pak není svobodná služba, ale otrocká dřina. A je něco zcela jiného, když sloužím, protože jsem se svobodně rozhodl. V tomhle je křesťanské poselství jednoznačné. Člověk má mít svobodu se rozhodnout a je na každém, jakou cestu zvolí, sám ale i jako společnost.

Ani Pavel v dopise Galatským nepíše nijak tajemně, naopak dost zřetelně: když jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. - Jak často se to dělo a děje? Jak často skončíme na tom, že máme potřebu druhého umlčet, dokázat mu, že my máme navrch, že jsme lepší a tím ho ponížit. Jak často máme kousavé řeči, řeči, které nakonec působí rozkoly a rozpory. A jak často lidé zneužívají svobodu k prosazování sebe a potlačování, vyhánění jiných?

Na druhých dokážeme taková selhání a scestí vidět velmi dobře a rychle. Dokážeme také na sobě? Druhé nezměníme, sebe můžeme. A ani zde nás biblické svědectví nenechává bez vodítka. Držte se toho nejlepšího Ducha, píše Pavel, jehož ovoce je láska a radost, pokoj a trpělivost, laskavost a dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Toho když se budete držet, bude se vám všem dobře dařit na zemi, kterou jste dostali. 

Všechno by ovšem ztrácelo smysl, kdybyste byli sebelepší, ale zůstávali jen sami pro sebe. Uzavírali se na svůj vlastní píseček, obrnili se proti okolí, postavili kolem sebe zeď, abyste se snad ochránili před tím zlým okolím. Nikoli. Vy jste sůl země, vy jste světlo světa, říká Ježíš. Neschovávejte se pod nádobu, nebuďte nemastní a neslaní. Ať svítí vaše světlo, ať je vidět, ať je vidět to dobré do čeho se pouštíte a co děláte. Ovšem pozor! Ne pro slávu vaši, ne pro slávu člověka. Ale pro slávu toho, který vám dal život, který vám dal zemi, který vám dal svobodu. To je na věky ta nejlepší obrana před zbožňováním člověka, které vždy – dřív nebo později – vede k tragickým pádům. 

Křesťanská tradice proto mluví o službě Bohu. To není žádné pánbíčkaření, žádné ponížené služebníčkování. To je právě vyjádření, že to co dělám, nedělám kvůli slávě své, ale kvůli slávě toho, který nás všechny přesahuje a k němuž se upínáme.

Když si připomínáme sté výročí vzniku Československa, když se zamýšlíme nad tím, co se podařilo a kde jsme selhali, když hledáme jak se ke správě o tuto zemi a o věci veřejné postavit, máme vodítko. Kdo má uši slyš.