Vyznání vin a prosba o odpuštění - Ekum. bohoslužba - 100let republiky

Sté narozeniny Československé republiky slavíme ve Svitavách. Právě to určení místa připomínáme pro jeho důležitost. Zvedáme se teď, abychom před zvěstováním evangelia přišli před Boha se svým pokáním.

 

Bratři a sestry, před sto lety se tu naši předci už dávno necítili jako poddaní, u kterých vůbec nerozhoduje, kdo je jakého původu. Už i devatenácté století se barvilo do národních barev. Tím spíše v první válce, kdy dohasínala monarchie, se cítili jedni především Němci a druzí především Čechy. Na jedné straně radostné chvění znovunalezené identity v myšlenkách na český stát a jeho dávnou historii a na druhé straně se několik dní před vznikem Československé republiky ustavovaly provincie státu Deutsch - Österreich, které zahrnovaly různé pohraniční části naší nynější republiky a také Hřebečsko, Tedy Svitavy a okolí. Srozumitelně to vypisují historikové, není jim třeba konkurovat.1 Jisté je, že autorita Československé republiky ve Svitavách a v okolí nastoupila až se zpožděním a pod mocí československé armády. Její muži obsadili důležitá místa. A starosta, Karl Lick, předával moc se slovy, která můžeme nazvat velmi opatrně, ale přesto - zlořečením:

Čekal jsem tuto podivnou věc, že ozbrojených rot znovu ve městě uvidím. Válka dohasla a vy ji opět rozpoutáváte. Ačkoliv Svitavy jsou městem německým, nebudeme spolu válčiti. Já i naše obec raději před bodáky ustoupíme, než bychom se v krvi ráchali. Ale vězte, že duch německý Svitav zůstane svoboden a stěží hlavu skloní. Čiňte, jak myslíte, my odporu klásti nebudeme.

Jen přemýšlejme: Když se z obzoru ztratí, že jsme všichni Božím stvořením, jež spravuje svěřenou zemi. Když nám nedochází, že všichni máme stejný původ a zároveň rozdílná postavení či úkoly. A když se neřadíme vedle sebe jako občané a sousedi, ale jako domácí a přivandrovalci, jako vlastníci a majetníci a proti nim bezzemci - otvírá se peklo nacionalismu, který s českým, německým či jakým jiným vlastenectvím nemá nic společného. 

Pánové a dámy, nemějte nám za zlé, že nechceme jen slavit. Kdo necítí žádnou svou vinu a považuje za neuctivé přemýšlet o vině svých předků, ať tuto chvíli strpí. Nemáme vám za zlé, že s námi nebudete vyznávat hříchy. Nenechte se k tomu ani nutit. Vědomí viny probouzí Duch svatý, nikoli církev či celé náboženství. Není to naše řemeslo. 

Kdo ale musí vyznávat, ať se nebrání! Ujišťuji vás, že Duch svatý nenechává člověka v pokání samotného, otvírá mu pohled - my říkáme, že nám dochází souvislosti. Duch svatý vede kajícího člověka myšlenkami, medituje s ním a dovádí jej k rozhodnutím a činům. A je to Duch svatý, který nás vede k budoucnosti, protože kvůli té budoucnosti se dělá pokání!

Obraťme se tedy k modlitbě. Pomozte mi odpovědí za jednotlivými prosbami. Na mou výzvu přiložíme společně: „Pane, smiluj se!“

Bože, u kterého je moc a právo. Pane nebe i země, které jsi stvořil a svěřil nám ke správě, přicházíme k Tobě s prosbou o odpuštění:

  • Vstoupili jsme do stop těch, kteří zapomněli na tvou vládu nad světem a proti ní postavili nároky krve a národního původu. Trestali jsme a prosazovali jsme silou své nároky. Velmi málo jsme nechali tvému soudu. Poznáváme tak, že při všech našich dobrých úmyslech a nesporných úspěších je výsledek bolestný a naše ruce prázdné. Odpusť nám. Prosíme tě naléhavě: „Pane, smiluj se!“
  • V Československé republice a snad i dnes podléháme představám elegantního času a úspěšného Češství. Zdaleka nebyla první republika tak elegantní, jak vypadá v našich představách. I dnes zapomínáme na široce otevřené rozdíly mezi bohatými a chudými. Zhřešili jsme! Prosíme tě proto: „Pane, smiluj se!“
  • Ve své zbožnosti se obracíme nazpět a vzdycháme po zlatých časech. Zapomínáme, že ani tvůj život, pane Ježíši, a ani životy tvých učedníků nebyly žádnou procházkou růžovým sadem. Neumíme se dívat do budoucnosti, jen popuzeně žádáme návrat starých poměrů a ideálních dob, které ve skutečnosti nikdy nebyly. Rozežeň, prosíme, tuhle mlhu hlouposti od našeho zraku! Prosíme tě spolu: „Pane, smiluj se!“
  • Odpusť nám, že jsme se skrývali před nároky tvého slova, nechali jsme se omámit bujarými a nadšenými slovy lidí. Popustili jsme fantazii pod vlvem falešných pochval a zasněných tužeb pozemských rájů. Ano, Bože, byl to hřích. Nezáleží na typu zbožnosti, vsadili jsme na cetky, nemoudré rady, vlastní ambice. Tys nás neztratil! To my jsme tě ztratili! Teď tě poníženě prosíme: „Pane, smiluj se!“
  • Tušíme, co uděláme dnes, zítra a příští čtyři roky. Prosíme ale o milost stálého pokání a zpětné vazby. V odpuštění nám dej čisté srdce, které se bude dychtivě ptát po tvé vůli. Se žalmistou tě proto prosíme: „Pane, smiluj se!“

Žalm 51 (zpívá sbor a shromáždění odpovídá)

Ujištění a propuštění:

Bratři a sestry, přijmete povzbuzení a jistotu pramenící z Božího slova: „Bůh nechce smrt hříšníka, ale přeje si, aby se obrátil a byl živ.“ (2. kniha Samuelova 14:14; Ezechielovo proroctví 18:31 a 33:11) A dává nám novou smlouvu, když říká skrze proroka: „Svůj zákon ti dám do nitra, vepíši ti jej do srdce. Budu ti Bohem a ty budeš mým synem či dcerou. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův.“
Poslouchej, Pán Bůh říká: „Odpouštím ti tvou nepravost a tvůj hřích už nebudu připomínat.“
K tomu rádi přidáváme své „Amen!“ (Parafráze Jeremjášova proroctví 31:33nn)

 

Pozn: Doporučuji nejen číst, ale také si přehrát pořad Českého rozhlasu Pardubice https://pardubice.rozhlas.cz/zije-republika-7642767/3

Modlitbu při Ekumenické bohoslužbě vděčnosti vedl Daniel Kvasnička.